Narozdíl od alb skupin jako
Blue Effect či
Progres 2 je album
Oty Petřiny Super-robot mezi současnými posluchači české art-rockové hudby téměř zcela neznámé. Znají ho většinou jen "pamětníci", kteří si jej pořídili na LP v době prvního vydání. Přesto bylo toto album v 90. letech vydáno Bontonem na CD, takže je trochu lépe sehnatelné. Já jsem k němu ale přišel úplně jinak asi před dvěma lety, když jsem na tuto LP desku narazil v jednom antikvariátu. Jméno
Oty Petřiny jsem znal z první desky
Vladimíra Mišíka a Etc..., na které se jako host podílel, a jakmile jsem zjistil, že tu s ním hrají dva členové
Mišíkovy skupiny,
Anatoli Kohout a
Vladimír Padrůněk, nesl jsem si svou novou kořist domů. Již po prvním poslechu se mi deska zalíbila a zanedlouhou jsem si kupoval CD verzi...
Album
Super-robot je z hlediska českých art-rockových alb dosti ojedinělý projekt, který mi nejvíce připomíná styl
Genesis. Podobnost vidím nejvíce ve střídání pasáží s vybrnkávanými akustickými kytarami a plně elektrifikovaných úseků a ve využití flétny. Naopak co se týče kláves, které obstarává
Jan Neckář, nehrají tu tak dominantní roli jako v
Genesis, spíš se podobají jakési simulaci orchestrálních aranží, podobně jako třeba u
Yes. Zvuk alba tedy podle očekávání stojí na
Petřinových kytarách, flétně a zpěvu. Druhým zásadním elementem alba potom je nezaměnitelná, výrazná baskytara
Vladimíra Padrůňka.
Tímto albem naštěstí
Petřinova sólová tvorba současně se svým začátkem neskončila. V 80. letech mu vyšla druhá deska,
Pečeť, která je ve stejném stylu jako
Super-robot.
Pečeť bohužel zatím na CD nevyšla.
Ota Petřina se mimo sólovou tvorbu věnoval psaní a nahrávání hudby pro interprety spíše populární hudby (
Václav Neckář,
Petra Janů,
C&K Vocal), které ovšem tímto často posouval od prvoplánového popíku spíše k rocku a i k docela zajímavým experimentům - v této souvislosti stojí za zmínku zejména druhé album
Petry Janů s až nečekaně tvrdým rockovým zvukem, několika výbornými riffy a pro
Petřinu typickými hrátkami se zvukem kytary, a skladba
Lásko, lásko z prvního alba
C&K Vocal - Generace, nahraná v hvězdném triu
Petřina -
Padrůněk -
Vlado Čech (dlouholetý bubeník
Blue Effect).
První skladba,
Já nejsem já, začíná lehkou variací na hodně častý motiv s harmonikou. Záhy do něj vpadne těžká rytmika a o slovo se přihlásí zadumaná kytara, posléze pak kytarové duo. Tato linie skladby postupně utichá a současně sílí zvuk nové, tentokrát s akustickou a elektrickou kytarou a syntezátorem. Jen za decentních dotyků baskytary tu smyčcový syntezátor a kytary rozehrávají vypjatý melancholický koncert. Teprve v půlce skladby se přidá i klavír a
Petřina začne zpívat k hudbě adekvátně zasněný text. Po nějaké době i tato melodie odezní a vrací se bicí i lahůdková baskytara v trochu rockovějším závěru skladby. Nádherné je aranžmá několika kytar, které se různě proplétají a ozývají se tu zprava, tu zleva. Krásný snový úvod a současně první z vrcholů alba.
Bez pauzy navazuje
Čas neodeslaných dopisů, taktéž s velice zasněnou až ospalou náladou (díky několika kytarám včetně slide kytary, možná podobnou
pinkfloydovským Fat Old Sun nebo
A Pillow Of Winds), pomalým tempem, klasickou stavbou a pěknou melodií. Jeden moment v čase 0:52 - 0:54 lehce připomene výbornou skladbu
Syn Daidalův z prvního alba
Etc..., kde se (jak jsem již zmiňoval), základní trio také potkalo.
Bluesová věc
Nebýt tebe je sice instrumentálně výborná (hraje zde pouze základní trio, s tím, že kytara je nahraná dvakrát), ale mám trochu problém s
Petřinovým hlasem v těch nejvypjatějších pasážích, kde podle mě už hlasově nestačí a nebylo možná od věci si sem pozvat jiného zpěváka. Uprostřed skladby je ale pěkné kytarové sólo.
Pěkný vybrnkávaný kytarový motiv se pomalu vynořuje z ticha i v další skladbě,
Tak zazpívej jí blues, která je opět v pomalejším tempu, postavená na kytarách, s úspornou rytmikou. Ani tady asi nelze mluvit o skutečném art-rocku, ale skladba je to rozhodně zajímavá.
Podobně jako
Genesis, i
Ota Petřina vložil mezi "normální" skladby lehce oddechovou akustickou hříčku. Nutno dodat, že skladbička
Podivín není žádnou "vycpávkou", ale opravdu pěkným výtvorem s poetickým textem a až mrazivým závěrem.
Následující skladba
Computer III. generace je na albu jednoznačně nejtvrdší, moc pěkná je tu baskytara a opět několik vrstev kytar, které ovšem (na celém albu) nepřehlušují vše ostatní, nýbrž jen vystupují z pozadí. Konkrétně v téhle skladbě
Petřina používá podobný efekt jako třeba
Pink Floyd v
Money a v prostředku skladby hraje nádherné sólo, na této desce asi mé nejoblíbenější. V poslední minutě se potom přidá i trocha psychedelie. Texty
Zdeňka Rytíře na celém albu jsou dobré, v této skladbě se pak objevuje dnes již úsměvný obrat
v nářečí děrných štítků posílá svá poselství. Ve své době jistě přitažlivé a neškodné téma robotů se v
Rytířových textech projevuje právě v této a titulní skladbě, otázkou pak zůstává, zda s tím souvisí v kontextu závěru skladby
Super-robot i úvodní skladba
Já nejsem já.
Závěrečná skladba
Super-robot, podle mého názoru z celé desky nejlepší, se dá s notnou nadsázkou (a to skutečně neberte jako úplně vážně míněné srovnání) přirovnat ke slavné skladbě
Genesis The Musical Box. Také začíná jen s akustickou kytarou a ve svém stále ještě prorockém textu o humanoidním robotu nerozeznatelnému od člověka buduje zvláštní napjatou atmosféru. Nejprve se přidá druhá akustická kytara, poté bicí, basa a
Hackettovsky zpěvná elektrická kytara, syntezátory a vše spěje k prvnímu vrcholu. Ozve se nová romantická akustická kytarová melodie s flétnou, která v tuto chvíli úplně neladí s textem, a následuje překrásné kytarové sólo podpořené smyčcovým syntezátorem. Po další zpívané části končící
Lennonovským a ty jsi on a on je ty ... sám o chvíli později následuje nový dramatický motiv s virblem a vířícími klávesami, který přechází v parádně vymyšlený vypjatý úsek se zkresleným syntezátorem a srdcervoucími záseky
Petřinovy kytary. Náhle je ticho, do kterého se ozve další zajímavý kytarový motiv, tentokrát velice naléhavý. V rytmu 4/8 - 4/8 - 5/8 se rozehrává hudební podklad pro recitativ z oficiálního představení
Super-robota, jehož závěr je jen marným výkřikem se smuteční klesající melodií smyčcového syntezátoru a akustické kytary. Následuje pěkná tajemná tichá pasáž, podobná jedné části ve skladbě
Svitanie od Blue Effect. Po chvíli se ale vrací úvodní motiv a skladba spěje do finále, v němž
Petřina (a tady se znovu vynořuje snad i zamýšlená paralela s
The Musical Box) podobně jako [a href="peter-gabriel--peter-gabriel-3.html"]Peter Gabriel[/a] křičí
já, já, já. Narozdíl od skladby
Genesis to ale není konec. Cvakne zámek a je tu coda v níž se za doprovodu variace na předchozí motivy s pěknou "odpovídačkou" kytar již celkem klidný
Petřinův hlas postupně proměňuje v nelidský hlas robota. Zcela nečekaně pak vše definitivně končí zvuky vlnobití.
Protože mám k desce některé menší výhrady (příliš mi nesedí
Petřinův zpěv v
Nebýt tebe) a protože se nejedná o čistě art-rockové album (některé sklaby jsou spíše blues-rockové), hodnotím ji z hlediska zajímavosti pro art-rockového posluchače čtyřmi hvězdičkami a doporučuji ji každému, kdo by chtěl proniknout do celkem "utajené" komnaty české rockové hudby 70. let.
Pozn.: K albu byl na CD verzi připojen singl
Karin/Vnitřní svět tvých jantarových očí, natočený o rok a půl dříve něž zbytek alba (v lednu 1976) ve stejné základní sestavě. Pěkně šlapající řízná skladba
Karin má zjeména co se týče kytar zvuk (hlavně wah-wah a jiná zkreslení) podobný již zmiňovanému albu
Exploduj!, ale obsahuje i nečekanou akustickou vložku. Pekelně zkreslenou kytaru v úvodu nabízí i poklidnější
Vnitřní svět tvých jantarových očí, kde se opět vyskytuje několik vrstev umně propletených akustických a elektrických kytar.
Jan Grinc
